2. kapitola
První se vzpamatoval profesorský sbor a začal tleskat, k němu se postupně váhavě připojili i členové kolejí. Tohle všechny šokovalo. A když někdo nebo něco připraví o hlas i nebelvírskou kolej, tak to vážně musí být něco velkého.
Na Rogerovi bylo vidět, jak je z toho celý nesvůj. Se vztyčenou hlavou, avšak pomalu, mířil k našemu stolu. Normálně všichni vítali nové členy, jen teď se k tomu nikdo neměl. Povzdechla jsem si.
„Vítej mezi námi, Rogere. Jmenuji se Hermiona Grangerová. Doufám, že se ti u nás nakonec přece jen bude líbit,“ usmála jsem se a pobídla ho, aby se posadil naproti mně.
„Děkuju,“ odpověděl překvapivě klidným a pevným hlasem. Jeho nervozita se dala vyčíst jen z jeho roztěkaných pohybů.
Jakmile se usadil, Brumbál se postavil a pronesl svůj obvyklý proslov plný povzbudivých slov. Varoval nás ovšem před nebezpečím, které číhá všude kolem. Poté už jen tleskl rukama a všude se objevilo tolik očekávané jídlo. „Jak je možné, že ses dostal do naší koleje?“ naštvaně na něj zaútočil s plnou pusou Ron. Překvapeně jsem na něj vykulila oči.
„Já… já nevím. Nevybral jsem si to, prostě mě sem klobouk zařadil,“ zakoktal se Roger při své odpovědi. Ani jsem se mu nedivila.
„Ještě aby sis to vybral! Jak může být někdo jako ty v Nebelvíru? Co to je zase za pošahanej smrtijedskej plán?!“ rozkřičel se Ron na celou síň. Dělal scénu – opět. Všechny stoly se dívaly k tomu našemu. Zmijozelský stůl ještě více nepřátelsky než obvykle.
„Ronalde Weasley! Okamžitě si sedni a uklidni se!“ zasáhla jsem ostře.
„Jak ho můžeš bránit?“ vyjekl a zoufale se chytl za hlavu.
„Je to ještě dítě! Uvědomuješ si to vůbec?“ Usadila jsem ho. Nebyla jsem klidná, rozhodně jsem nebyla klidná.
„Ale je to bratr Zabiniho!“ vyštěkl rozzuřený a v obličeji celý rudý Ron.
„No neříkej, toho bych si bez tebe vážně nevšimla. Uvědom si, že to není Blaise, ale jeho bratr! Neznáš ho tak ho laskavě nesuď!“
„Hermiono, chceš mi říct, že jsi na jeho straně a ne na té mé? Chceš mi říct, že jsi najednou na straně Zmijozelu a ne Nebelvíru?“
Za tohle jeho prohlášení jsem mu ubalila facku. Ale že sedla!
„Ronalde, uvědom si, že Roger je v Nebelvíru! V N-E-B-E-L-V-Í-R-U! Tak se laskavě vzpamatuj!“ uraženě jsem odsekla a sedla si. Ani jsem si nevšimla, že jsme si během své hádky stoupli. Samozřejmě, celá Velká síň byla tak tichá jako snad nikdy. I spadnout špendlík byste slyšeli. A já jsem zuřila, dnes už podruhé jsem se vytočila na nejvyšší úroveň. Rozdíl byl v tom, že teď to bylo o to horší, jelikož mě vytočil Ron.
Opatrně jsem se podívala na Rogera.
„Děkuju,“ špitl směrem ke mně.
„Nemáš vůbec zač. A z Ronalda si nic nedělej. Je to zaslepenej hňup,“ řekla jsem nahlas svou myšlenku.
„Tak to ti pěkně děkuju!“ vyštěkl Ron.
„Vůbec nemáš za co. Vždy k službám,“ sladce jsem se na něj usmála a už se věnovala jídlu. Na Rona jsem se po zbytek večeře ani nepodívala.
Po výborné hostině jsme se vydali do svých kolejí. Už jsem se nemohla dočkat, až si lehnu. Doufala jsem, že zítra vše bude zase růžové, tedy alespoň tak růžové, jak jen může. Těsně předtím, než jsem se zabořila do své postele, jsem ještě slyšela Levanduli s Parvati řešit můj dnešní výstup ve Velké síni. Vůbec mě nepřekvapilo, že podle nich jsem byla já ta špatná. Husy jedny.
Ráno jsem se probudila s podivně dobrou náladou. Bylo to dost divné vzhledem k tomu, že první hodina byly lektvary. Se Zmijozelem, sakra! Tak to se tedy po včerejšku hodí ještě méně než obvykle.
Povzdechla jsem si a zamávala na rozloučenou dobré náladě. Oblékla jsem se, došla si do koupelny, kde jsem se opět rozčilovala nad svými nemožnými vlasy, a vydala se do společenské místnosti. K mému překvapení tam na mě nečekal ani Ron, ale ani Harry. Byl tam jen vzkaz od Harryho, že Ron je na mě stále naštvaný a je rozhodnutý se mnou nepromluvit, dokud se mu neomluvím. Já jemu! Myslela jsem, že mě klepne, když jsem si to přečetla. Taková drzost.
Už jsem chtěla odejít, když za sebou uslyšela jemné odkašlání. Otočila jsem se se zvednutým obočím. Nestál tam nikdo jiný než Roger.
„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se jemně, vypadal dost nesvůj.
„Mohl bych jít s tebou na snídani? Nikdo z mého pokoje se mnou jít nechce,“ řekl Roger a už nevypadal nesvůj. Byl přímo nervózní. Vůbec nepřipomínal svého bratra.
„Proč s tebou nechtějí jít?“ Ještě než jsem svou otázku dořekla, bylo mi naprosto jasné, jaká bude odpověď.
„Nechtějí se mnou mít nic společného,“ špitl. Očividně se s tím nechtěl moc chlubit.
„Jasně, že můžeš jít se mnou. Tak jdeme,“ pobídla jsem ho s úsměvem. V duchu jsem už ale vymýšlela plán, jak stručně a jasně vysvětlit všem z Nebelvíru, že Roger není Blaise. Očividně byli natvrdlí jako nedozrálá švestka.
Do síně jsme mířili v tichosti. Nijak mi to nevadilo, alespoň jsem mohla přemýšlet o tom, jak vyřeším situaci. Těsně před síní se Roger zastavil. Překvapeně jsem se na něj otočila a vrátila se k němu. „Copak?“
„Já tam nechci jít. Nebelvír mě nemá rád a Zmijozel se na mě zlobí, protože nejsem u nich.“
„Rogere, pojď ukázat Nebelvíru, že k nám patříš. Ukaž jim odvahu a nezdrhni stejně zbaběle, jako by to udělali členové Zmijozelu,“ povzbudila jsem ho. I po tomhle se na mě díval dost nejistě, ale i přesto nasadil tvrdou masku a rozhodně vykročil k Velké síni.
Když jsme vstoupili, všechny oči se upřely na nás. Zaznamenala jsem udivené, zmatené, opovržlivé, a dokonce i nenávistné pohledy. Překvapilo mě, že ty nenávistné pocházely právě z Nebelvíru.
„Pojď za mnou,“ špitla jsem směrem k Rogerovi a vydala se na kraj nebelvírského stolu. Kupodivu tam seděla Ginny a Neville.
„Můžeme se k vám posadit?“ zeptala jsem se a usmála se na ně.
„Jasně,“ odpověděli mi oba naráz. Jakmile jsme se usadili, Neville se začal ošívat. Dříve, než jsem se stihla dotázat, o co jde, předběhl mě Roger.
„Chceš se na něco zeptat?“ jemně Nevilla popostrčil.
„No… vlastně jo. Jak reagoval bratr na to, že jsi u nás?“ zeptal se se vší opatrností Neville.
„No, moc nadšený nebyl. Ale prý jsem mohl dopadnout i hůř. Mohl jsem skončit třeba v Mrzimoru. Pak mi poradil, ať se držím někoho, kdo mě neodsuzuje, jinak mě prý Nebelvír rozválcuje,“ odpověděl s klidem.
„Nerada to říkám, ale Blaise má pravdu. Nebelvír tě rozválcuje, jakmile najde tvou slabinu,“ poznamenala Ginny. „Ale neboj se! My tři tě nedáme,“ zazubila se na něj. Byla jsem jí vážně vděčná.
„Mohl by mě někdo z vás doprovodit na první hodinu? Mám ji se Zmijozelem, jde o obranu,“ zeptal se mezi sousty Roger.
„Doprovodím tě,“ nabídla jsem se mu pohotově.
Jakmile jsme dojedli, vydali jsme se do učebny obrany. Byla jsem zvědavá, jak bude Sirius reagovat. Byli dvě možnosti – buď bude s Rogerem sympatizovat, protože je černá ovce rodiny stejně, jako byl Sirius, nebo ho zavrhne kvůli jeho rodině. Doufala jsem v tu první variantu.
Dorazili jsme na místo, Roger automaticky zaplul sebevědomě do učebny a usadil se do první lavice. „Hermiono?“ oslovil mě, když jsem se chystala odejít.
„Ano?“
„Nějaká rada?“
„Dávej si velký pozor jak na Zmijozel, tak na Nebelvír. Nevěř ani jedné z těchto kolejí. A neprovokuj profesora Blacka. Má velmi výbušnou povahu,“ mrkla jsem na něj.
Už jsem byla opět na odchodu, když jsem zaslechla velmi nemístnou poznámku jednoho nebelvírského prvňáka. Otočila jsem se na podpatku. „Harris, nemám pravdu?“ zeptala jsem se ho chladně.
„A-ano,“ zakoktal a zrudl.
„Takhle se ke svým spolužákům nechováme. Strhávám Nebelvíru dvacet bodů za tvou neslušnou poznámku. A mimochodem, ještě jednou se to bude opakovat, a tím myslím kohokoliv z vás, nezůstane jen u stržení kolejních bodů. Je vám to dost jasné?“ Zabijáckým pohledem jsem si přeměřila každého nebelvírského studenta v místnosti. Zmijozelové na mě zírali s údivem, ale mně to bylo jedno. Nikdy bych to nikomu nepřiznala, ale měla jsem vlastnosti, které patřily ke Zmijozelu.
Naposledy jsem se povzbudivě usmála na Rogera a odešla směrem k učebně lektvarů. Bohužel jsem si neuvědomila, že jdu pozdě. To ten nový školní rok začíná pěkně, odfrkla jsem si a vstoupila do místnosti.
„Slečno Grangerová, je od Vás milé, že jste se k nám připojila. Za pozdní příchod strhávám Nebelvíru deset bodů a teď se posaďte,“ přivítal mě mile, jako vždy, Snape. Odešla jsem na své místo a mlčky se posadila. Docela rychle jsem se chytla, neutekla mi ani uštěpačná poznámka z úst Draca Malfoye, kterou jsem se nakonec rozhodla ignorovat.
Zbytek dne proběhl v relativním klidu. Kupodivu se nikdo neptal na bodový stav Nebelvíru a já tím pádem nemusela nic vysvětlovat. Večer jsem si s radostí lehla do postele a během minutky usnula.
Na Rogerovi bylo vidět, jak je z toho celý nesvůj. Se vztyčenou hlavou, avšak pomalu, mířil k našemu stolu. Normálně všichni vítali nové členy, jen teď se k tomu nikdo neměl. Povzdechla jsem si.
„Vítej mezi námi, Rogere. Jmenuji se Hermiona Grangerová. Doufám, že se ti u nás nakonec přece jen bude líbit,“ usmála jsem se a pobídla ho, aby se posadil naproti mně.
„Děkuju,“ odpověděl překvapivě klidným a pevným hlasem. Jeho nervozita se dala vyčíst jen z jeho roztěkaných pohybů.
Jakmile se usadil, Brumbál se postavil a pronesl svůj obvyklý proslov plný povzbudivých slov. Varoval nás ovšem před nebezpečím, které číhá všude kolem. Poté už jen tleskl rukama a všude se objevilo tolik očekávané jídlo. „Jak je možné, že ses dostal do naší koleje?“ naštvaně na něj zaútočil s plnou pusou Ron. Překvapeně jsem na něj vykulila oči.
„Já… já nevím. Nevybral jsem si to, prostě mě sem klobouk zařadil,“ zakoktal se Roger při své odpovědi. Ani jsem se mu nedivila.
„Ještě aby sis to vybral! Jak může být někdo jako ty v Nebelvíru? Co to je zase za pošahanej smrtijedskej plán?!“ rozkřičel se Ron na celou síň. Dělal scénu – opět. Všechny stoly se dívaly k tomu našemu. Zmijozelský stůl ještě více nepřátelsky než obvykle.
„Ronalde Weasley! Okamžitě si sedni a uklidni se!“ zasáhla jsem ostře.
„Jak ho můžeš bránit?“ vyjekl a zoufale se chytl za hlavu.
„Je to ještě dítě! Uvědomuješ si to vůbec?“ Usadila jsem ho. Nebyla jsem klidná, rozhodně jsem nebyla klidná.
„Ale je to bratr Zabiniho!“ vyštěkl rozzuřený a v obličeji celý rudý Ron.
„No neříkej, toho bych si bez tebe vážně nevšimla. Uvědom si, že to není Blaise, ale jeho bratr! Neznáš ho tak ho laskavě nesuď!“
„Hermiono, chceš mi říct, že jsi na jeho straně a ne na té mé? Chceš mi říct, že jsi najednou na straně Zmijozelu a ne Nebelvíru?“
Za tohle jeho prohlášení jsem mu ubalila facku. Ale že sedla!
„Ronalde, uvědom si, že Roger je v Nebelvíru! V N-E-B-E-L-V-Í-R-U! Tak se laskavě vzpamatuj!“ uraženě jsem odsekla a sedla si. Ani jsem si nevšimla, že jsme si během své hádky stoupli. Samozřejmě, celá Velká síň byla tak tichá jako snad nikdy. I spadnout špendlík byste slyšeli. A já jsem zuřila, dnes už podruhé jsem se vytočila na nejvyšší úroveň. Rozdíl byl v tom, že teď to bylo o to horší, jelikož mě vytočil Ron.
Opatrně jsem se podívala na Rogera.
„Děkuju,“ špitl směrem ke mně.
„Nemáš vůbec zač. A z Ronalda si nic nedělej. Je to zaslepenej hňup,“ řekla jsem nahlas svou myšlenku.
„Tak to ti pěkně děkuju!“ vyštěkl Ron.
„Vůbec nemáš za co. Vždy k službám,“ sladce jsem se na něj usmála a už se věnovala jídlu. Na Rona jsem se po zbytek večeře ani nepodívala.
Po výborné hostině jsme se vydali do svých kolejí. Už jsem se nemohla dočkat, až si lehnu. Doufala jsem, že zítra vše bude zase růžové, tedy alespoň tak růžové, jak jen může. Těsně předtím, než jsem se zabořila do své postele, jsem ještě slyšela Levanduli s Parvati řešit můj dnešní výstup ve Velké síni. Vůbec mě nepřekvapilo, že podle nich jsem byla já ta špatná. Husy jedny.
Ráno jsem se probudila s podivně dobrou náladou. Bylo to dost divné vzhledem k tomu, že první hodina byly lektvary. Se Zmijozelem, sakra! Tak to se tedy po včerejšku hodí ještě méně než obvykle.
Povzdechla jsem si a zamávala na rozloučenou dobré náladě. Oblékla jsem se, došla si do koupelny, kde jsem se opět rozčilovala nad svými nemožnými vlasy, a vydala se do společenské místnosti. K mému překvapení tam na mě nečekal ani Ron, ale ani Harry. Byl tam jen vzkaz od Harryho, že Ron je na mě stále naštvaný a je rozhodnutý se mnou nepromluvit, dokud se mu neomluvím. Já jemu! Myslela jsem, že mě klepne, když jsem si to přečetla. Taková drzost.
Už jsem chtěla odejít, když za sebou uslyšela jemné odkašlání. Otočila jsem se se zvednutým obočím. Nestál tam nikdo jiný než Roger.
„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se jemně, vypadal dost nesvůj.
„Mohl bych jít s tebou na snídani? Nikdo z mého pokoje se mnou jít nechce,“ řekl Roger a už nevypadal nesvůj. Byl přímo nervózní. Vůbec nepřipomínal svého bratra.
„Proč s tebou nechtějí jít?“ Ještě než jsem svou otázku dořekla, bylo mi naprosto jasné, jaká bude odpověď.
„Nechtějí se mnou mít nic společného,“ špitl. Očividně se s tím nechtěl moc chlubit.
„Jasně, že můžeš jít se mnou. Tak jdeme,“ pobídla jsem ho s úsměvem. V duchu jsem už ale vymýšlela plán, jak stručně a jasně vysvětlit všem z Nebelvíru, že Roger není Blaise. Očividně byli natvrdlí jako nedozrálá švestka.
Do síně jsme mířili v tichosti. Nijak mi to nevadilo, alespoň jsem mohla přemýšlet o tom, jak vyřeším situaci. Těsně před síní se Roger zastavil. Překvapeně jsem se na něj otočila a vrátila se k němu. „Copak?“
„Já tam nechci jít. Nebelvír mě nemá rád a Zmijozel se na mě zlobí, protože nejsem u nich.“
„Rogere, pojď ukázat Nebelvíru, že k nám patříš. Ukaž jim odvahu a nezdrhni stejně zbaběle, jako by to udělali členové Zmijozelu,“ povzbudila jsem ho. I po tomhle se na mě díval dost nejistě, ale i přesto nasadil tvrdou masku a rozhodně vykročil k Velké síni.
Když jsme vstoupili, všechny oči se upřely na nás. Zaznamenala jsem udivené, zmatené, opovržlivé, a dokonce i nenávistné pohledy. Překvapilo mě, že ty nenávistné pocházely právě z Nebelvíru.
„Pojď za mnou,“ špitla jsem směrem k Rogerovi a vydala se na kraj nebelvírského stolu. Kupodivu tam seděla Ginny a Neville.
„Můžeme se k vám posadit?“ zeptala jsem se a usmála se na ně.
„Jasně,“ odpověděli mi oba naráz. Jakmile jsme se usadili, Neville se začal ošívat. Dříve, než jsem se stihla dotázat, o co jde, předběhl mě Roger.
„Chceš se na něco zeptat?“ jemně Nevilla popostrčil.
„No… vlastně jo. Jak reagoval bratr na to, že jsi u nás?“ zeptal se se vší opatrností Neville.
„No, moc nadšený nebyl. Ale prý jsem mohl dopadnout i hůř. Mohl jsem skončit třeba v Mrzimoru. Pak mi poradil, ať se držím někoho, kdo mě neodsuzuje, jinak mě prý Nebelvír rozválcuje,“ odpověděl s klidem.
„Nerada to říkám, ale Blaise má pravdu. Nebelvír tě rozválcuje, jakmile najde tvou slabinu,“ poznamenala Ginny. „Ale neboj se! My tři tě nedáme,“ zazubila se na něj. Byla jsem jí vážně vděčná.
„Mohl by mě někdo z vás doprovodit na první hodinu? Mám ji se Zmijozelem, jde o obranu,“ zeptal se mezi sousty Roger.
„Doprovodím tě,“ nabídla jsem se mu pohotově.
Jakmile jsme dojedli, vydali jsme se do učebny obrany. Byla jsem zvědavá, jak bude Sirius reagovat. Byli dvě možnosti – buď bude s Rogerem sympatizovat, protože je černá ovce rodiny stejně, jako byl Sirius, nebo ho zavrhne kvůli jeho rodině. Doufala jsem v tu první variantu.
Dorazili jsme na místo, Roger automaticky zaplul sebevědomě do učebny a usadil se do první lavice. „Hermiono?“ oslovil mě, když jsem se chystala odejít.
„Ano?“
„Nějaká rada?“
„Dávej si velký pozor jak na Zmijozel, tak na Nebelvír. Nevěř ani jedné z těchto kolejí. A neprovokuj profesora Blacka. Má velmi výbušnou povahu,“ mrkla jsem na něj.
Už jsem byla opět na odchodu, když jsem zaslechla velmi nemístnou poznámku jednoho nebelvírského prvňáka. Otočila jsem se na podpatku. „Harris, nemám pravdu?“ zeptala jsem se ho chladně.
„A-ano,“ zakoktal a zrudl.
„Takhle se ke svým spolužákům nechováme. Strhávám Nebelvíru dvacet bodů za tvou neslušnou poznámku. A mimochodem, ještě jednou se to bude opakovat, a tím myslím kohokoliv z vás, nezůstane jen u stržení kolejních bodů. Je vám to dost jasné?“ Zabijáckým pohledem jsem si přeměřila každého nebelvírského studenta v místnosti. Zmijozelové na mě zírali s údivem, ale mně to bylo jedno. Nikdy bych to nikomu nepřiznala, ale měla jsem vlastnosti, které patřily ke Zmijozelu.
Naposledy jsem se povzbudivě usmála na Rogera a odešla směrem k učebně lektvarů. Bohužel jsem si neuvědomila, že jdu pozdě. To ten nový školní rok začíná pěkně, odfrkla jsem si a vstoupila do místnosti.
„Slečno Grangerová, je od Vás milé, že jste se k nám připojila. Za pozdní příchod strhávám Nebelvíru deset bodů a teď se posaďte,“ přivítal mě mile, jako vždy, Snape. Odešla jsem na své místo a mlčky se posadila. Docela rychle jsem se chytla, neutekla mi ani uštěpačná poznámka z úst Draca Malfoye, kterou jsem se nakonec rozhodla ignorovat.
Zbytek dne proběhl v relativním klidu. Kupodivu se nikdo neptal na bodový stav Nebelvíru a já tím pádem nemusela nic vysvětlovat. Večer jsem si s radostí lehla do postele a během minutky usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Každý zanechaný komentář mě potěší ♥