KŽP - Zlaté trio (I.)

Zlaté trio (I.)

Seděli ve společenské místnosti a smáli se. Všichni. Jakoby se venku nic nedělo. A právě to jim všem dávalo tu sílu žít dál. Bojovat a nemyslet na to, co bude za rok, měsíc či týden. Nebo jestli zítřek nebude ten den, který jim změní život. Den, který spustí boje na plné obrátky. Když se tak díval kolem sebe, viděl mnoho tváří s různými příběhy. Byli náhradní rodinou pro každého z nich.
„Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se ho Hermiona a přerušila jeho tok myšlenek. Och ano. Ta starostlivá Hermiona, která si všimla sebemenší změny v jejich chování, rysech či mimice. Ta, která vždy poznala, kdy chystali něco, co by je mohlo dostat to průseru. Ta, která jim občas suplovala matku. Ta, která kvůli nim porušovala všechny své zásady. Byla to ona a její mozek, který je pokaždé zachránil. Nebyla to jeho magická síla ani Ronova víra v něj. Nebyla to dokonce ani jejich společná odvaha. Vždy je zachránila Hermiona se svou inteligencí a schopností zachovat si chladnou hlavu v každé situaci. A jejich vzájemné přátelství. Jaké by to asi bylo, kdyby ji v prvním ročníku nezachránili? Stali by se vůbec přáteli? Byli by tu ještě? Nebo by skončili v té části hradu, kde se skrýval Kámen mudrců? Pravděpodobně skončili. Bez ní by nezvládli ani Ďáblovo osidlo. Byl rád, že má takovou kamarádku, jakou byla Hermiona.

„Opravdu, kámo, je ti něco?“ ozval se také Ron. Ano, ten výbušný a zásadový Ron. Ten, který o sobě občas pochyboval. Ten, který občas žárlil a tropil hlouposti. Ale nikdy nezradil. Vždy stál při Harrym, i když se řítili do toho nejhoršího průseru. Necouvl ani v těch nejnebezpečnějších situacích. Byl to loajální přítel s velkou dávkou odvahy. A každý by chtěl do svého života kamaráda, jako byl on. Protože on byl věrný a nikdy by nepodrazil své blízké. Nikdy by je neohrozil. Kolikrát mu pomohl i mimo školu? Od Dursleyových? Nespočetněkrát. Kde by byl bez Rona? Pravděpodobně ve Zmijozelu a celý jeho život by byl úplně jiný. Přidal by se k Voldemortovi? Možná. Těžko říct. Určitě by ale nikdy nepoznal cenu pravého přátelství.
„Harry, mluv s náma,“ promluvila i Ginny. Ach Ginny. Rusovlasá Ginny. Jeho „tajná“ láska. Miloval ji. Ale nechtěl ji ohrozit víc, než už ohrožená byla. Už tím, že byla jeho kamarádkou, byla v nebezpečí. V jak velkém by asi byla jako jeho přítelkyně? Ale věděl, že ona se jen tak nevzdá. Měli to v rodině. Ten oheň, který je posouval dál a nedovolil jim couvnout. Ten, který jim pomáhal jít podle hlasu jejich srdce. Ten, díky kterému byli všichni tak temperamentní. Byla to chytrá a silná žena, která vždy dosáhla svého. I ona při něm vždycky stála. Nikdy ji nenapadlo mu nevěřit. Věděl, že na ni se může vždy spolehnout. Byla průbojná, rázná, divoká a svá. Byla dokonalá. Aspoň v jeho očích.
„Krucinál, Harry,“ zaslechl Nevilla. Kdo by to byl, kdy řekl, že Neville v sobě skrývá takovou magickou sílu a tak neskutečnou odvahu? Nikdo. Ale on byl silný a byl odvážný. Vyrůstal stejně jako Harry. Bez rodičů. Rodiče mu vzali Smrtijedi. A i když je mučili, nezradili. Měl velmi odvážné a věrné rodiče a byl na ně za to pyšný. A měl proč. Ach ano, Neville byl správný kluk. A výborný přítel. Ani on nikdy nezpochybňoval pravdu jeho slov. Nikdy neváhal se vydat za ním do těch nejšílenějších situací a pomoci mu. A jeho největší sílou byla síla překvapení. Protivníci ho často podceňovali. A to se jim stávalo osudným. Protože Neville vždy chránil lidi, kteří mu byli cenní.
„Nejsem v pořádku, jak bych mohl?“ pokrčil Harry rameny a usmál se na ně.
„Víš, co by ti řekla Lenka? Že máš kolem sebe škrkny nebo něco takového,“ odpověděl mu jako první Neville. Lenka. Lenka „Střelenka“ Láskorádová. Velmi zvláštní osoba s obrovskou empatií. A všímavostí překonávala i Hermionu a to bylo co říci. Také byla velice chytrá. Přece jen byla v Havraspáru. Ale i přesto její střelenost přesahovalo obvyklou míru střelenosti, která u nich v koleji panovala. A tak se občas stala terčem i pro své vlastní spolužáky. Ale ona nikdy nikomu neměla za zlé, že ji lidé nechápou nebo jí konají příkoří. Byla velmi hodná. A vypadala étericky. Lidé ji podceňovali stejně jako Nevilla. Ale jiným způsobem. O ní si prostě mysleli, že je příliš mimo na to, aby vrátila úder. Ale opak byl pravdou. Lenka jen neplýtvala silami a udeřila plnou silou, až když to bylo opravdu potřeba. Byla to jedinečná osobnost s obrovskou silou. Silou, která neváhala bránit vše, co jí bylo svaté.
„Nejsem sice v pořádku, ale s vámi se mi zdá, že je v pořádku nebýt v pořádku,“ usmál se na ně spokojeně a dočkal se úsměvů a gest pro podporu. Ale žádného litování. Lítost nebyla potřeba. Byli v tom všichni spolu. A kdo by to byl, kdy řekl, že ten divný kluk z přístěnku bude mít tak úžasné přátele, na které se bude moci vždy spolehnout? Nikdo. Ani on sám, Harry Potter, v to nikdy nedoufal. A tak i přes svůj úděl byl vesmíru nesmírně vděčný, že mu do života přivál tak úžasné lidi.