SRVK - 4. kapitola

4. kapitola

„Slečno Grangerová, mohu s Vámi mluvit?“ ozval se za mnou hlas profesorky McGonagallové. Znejistěla jsem.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem mírně nervózně. Bylo mi jasné, že se to týká Rogera.
„Tak pojďte za mnou.“
„To jako hned?“ vyděsila jsem se.
„Od někoho tak vysoce inteligentního bych takovou otázku neočekávala,“ nadzvedla profesorka McGonagallová levé obočí. Polkla jsem. Byla to vážně hloupá otázka. Profesorka se rozešla. Musela jsem popoběhnout, abych ji dohnala. Zastavila se až před svým kabinetem. Vstoupila a já hned za ní. Posadily jsme se a já už jen čekala.
„Všimla jsem si určitého napětí v nebelvírské koleji. Předpokládám, že je to kvůli přítomnosti pana Rogera Zabiniho a také kvůli hádce mezi Vámi a panem Weasleym. Můžete mi k tomu něco říct?“ zeptala se s mírnou zvědavostí v hlase.
„Všichni jsou úplně posedlí tím, že Roger je stejný jako Blaise. Tvrdí, jak je pro nás nebezpečný a že by se s ním nikdo neměl bavit, aby náhodou něco nechytil. Zuřím! Roger je moc milý a inteligentní hoch a tohle si nezaslouží,“ zamračila jsem se.
„Děkuji. Váš názor sdílím. A ohledně těch dvaceti bodů a vyhrožování. Nelíbí se mi to, ale očividně to trochu pomohlo. Dnes ráno vypadal Roger na hodině přeměňování mnohem uvolněněji. Ovšem žádám Vás, abyste své zmijozelské stránky nedávala tak moc najevo. Mohl by si toho někdo všimnout,“ mrkla na mě.
„Omlouvám se, ale celá nebelvírská kolej se momentálně chová jako Zmijozel,“ podotkla jsem a trochu vystrčila bradu. Byla jsem připravená se za svou bradu pohádat i s hlavou naší koleje.
„Souhlasím. Jsem ráda, že jsme si to vyjasnily. Teď už jen počkáme,“ mírně pokývala hlavou.
„Počkáme? Na koho?“ vykulila jsem oči.
„Na profesora Snapea a pana Zabiniho, samozřejmě.“
„Mohu vědět proč?“
„Pan Zabini si s Vámi chce promluvit o svém bratrovi.“
„Ach.“ Na víc jsem se nezmohla. Tohle mě šokovalo. A naneštěstí jsem neměla moc času se vzpamatovat, protože v té chvíli se ozvalo zaklepání a McGonagallová jim pokynula, ať vstoupí dovnitř. První vstoupil Zabini a hned za ním Snape.
Tohle nezvládnu, zoufala jsem si v duchu.
„Dobrý večer, Minervo,“ pokýval na ni. „Slečno Grangerová,“ dodal profesor Snape. Zabini pozdravil hned po něm. Tak jo, Zmijozel je očividně dobře vychován – někdy. McGonagallová jim hned odpověděla. Byla řada na mně.
„Dobrý večer, pane,“ zdvořile jsem odpověděla. „Zabini,“ zkousla jsem svou hrdost a klidný tón jsem udržela i na pozdravení Zabiniho.
„Slečno Grangerová, víte, proč tu jsme?“ zeptal se klidně Snape.
„Tuším, že kvůli Rogerovi,“ odpověděla jsem.
„Ano, pan Zabini, se Vás chce zeptat na pár věcí. Nebudeme Vám s Minervou do rozhovoru nijak zasahovat,“ vyjasnil situaci a pokynul Zabinimu.
„Grangerová… Hermiono… jak je Rogerovi?“ dostal ze sebe Blaise. Oslovil mě jménem. Očividně se vážně snaží. Tak dobře.
„Po včerejším ránu už lépe. Ale Nebelvír ho nemá rád. Vlastně ho někteří členové koleje přímo nenávidí. Stejnou nenávistí, jakou nenávidí třeba tebe nebo Malfoye,“ odpověděla jsem a snažila se udržet klidný tón. Zabinimu se očividně moc neulevilo.
„Co mu kdo udělal, že jsi s ním včera ráno musela jít na snídani?“ vyhrkl hned další otázku. Takže je to něco jako výslech.
„Oznámili mu, že s ním nikdo na snídani nepůjde, protože s ním nikdo nechce mít nic společného. Kvůli jeho původu.“
„Je jeho původ důležitý pro tebe?“ zeptal se. Do hlasu se mu dostala mírná nervozita. Po této otázce jsem cítila pohledy všech přítomných.
„Ne, není. Bylo by to ode mě dost pokrytecké, kdyby bylo. Nemyslíš, Blaisi?“ zeptala jsem se s mírným úsměvem. Zabini si očividně oddechl.
„Ochráníš ho?“
„Ano.“
„Děkuju,“ poděkoval mi a očividně ho to ani nestálo moc přemáhání.
„Nikdy bych si nemyslela, že zrovna mně bude děkovat někdo ze Zmijozelu. No co, časy se mění,“ řekla jsem pobaveně.
„Hahaha,“ ušklíbl se na mě Zabini. Ale měl veselé jiskřičky v očích.
„Jen malé doporučení. Srovnej si svoje Zmijozely. Nebelvíry srovnám sama, ale na Zmijozely jsem krátká. Ty musíš zpacifikovat sám. Sice nejsou asi tak nebezpeční jako členové Nebelvíru, ale nedělají to Rogerovi jednodušší,“ podotkla jsem. Zabini vypadal trochu šokován. Když jsem se podívala na Snapea, vypadal trošku otřeseně, ale rychle zase nasadil svou masku lhostejnosti. Očividně mu na těch jeho hadech záleží. Teď jsem byla v šoku já.
„Ještě nějaká otázka?“ zeptala jsem se radši.
„Ne. Jen prosba. No… Sakra… Prostě potřebuju… No… Víš co…,“ koktal Zabini.
„Pan Zabini Vás chce požádat, jestli byste se každý den mohli někde setkat a Vy mu předala zprávy. Nemám pravdu, pane Zabini?“ skočil mu do toho Snape. Zabini jen kývl.
„Och… No… Sakra! Neděláte mi to o moc lehčí. Už tak to mám v Nebelvíru sakra těžké! A teď se dobrovolně setkávat každý den se Zmijozelem?! To mě zničí…,“ byla jsem na rozpacích. Chtěla jsem pomoct, ale tohle by mě stálo moc.
„Chápu,“ odpověděl Zabini s chladnou maskou.
„Mám nápad,“ podotkla jsem a všichni zpozorněli. Tak teď jsem znervózněla. „Co takhle se každý den setkávat v knihovně? A s Rogerem? Do knihovny chodím často. Roger se mnou stejně všude chce chodit, a když tě tam náhodou potkáme, nebude to nikomu divné, protože jste přece jen bratři,“ dořekla jsem a doufala, že to neznělo úplně hloupě.
„To by myslím šlo. Pane?“ ozval se Zabini a nakonec se pootočil na Snapea.
„Myslím, že slečna Grangerová opět ukázala, že je opravdu inteligentní a není jen našprtaná z knih, jak se mi neustále snaží dokázat v hodinách,“ podotkl Snape a ušklíbl se.
„Vtipné,“ zamumlala jsem.
„Myslím, že je teda vše vyřešeno. Slečno Grangerová, kdyby se něco dělo a Vy si nevěděla rady, oznamte mi to. A teď se už můžeme rozejít, řekla bych,“ ozvala se poprvé McGonagallová. Hned nato se Snape a Zabini rozloučili.
„Slečno Grangerová, víte, co jste teď udělala?“ zeptala se mě McGonagallová hned, jak se za nimi zavřely dveře.
„Spojila se se Zmijozelem,“ podotkla jsem.
„Správně.“
„Zlobíte se?“
„Jsem na Vás pyšná!“ odpověděla a v jejích očích zářila pýcha. Nikdy jsem neviděla McGonagallovou takhle pyšnou. Dojalo mě to a překvapilo. Čekala jsem všechno, ale pýchu ne.
„Děkuju,“ špitla jsem a rozloučila se.
„To já děkuji. Třeba konečně zlomíte tu rivalitu mezi Zmijozelem a Nebelvírem. Třeba jste s Rogerem tím klíčem.“ S těmahle slovy se se mnou McGonagallová rozloučila a zavřela za mnou dveře. Já jsem jako ve snách dorazila do nebelvírské věže.